Sluníčko svítilo a já se usmívala. K životu a ke štěstí člověk někdy nepotřebuje nic. Nebo toho prostě nepotřebuje moc. Stačí když svítí sluníčko, když zpívají ptáci, když je venku tak akorát. Když vyženete z hlavy všechno ostatní a zůstanete tam jen vy s nárokem a vědomím práva na své osobní štěstí.
Šla jsem do knihovny, šla jsem si koupit klobouk a měla jsem radost ze světa, ze života, ze sebe, z té chvíle. Bylo mi prostě krásně a lidi na mě koukali jak jsem se nesla a já jsem se na oplátku nesla a koukala na lidi. Ani jsem si u radnice nedala tu výbornou točenou zmrzlinu, šla jsem rovně dál s několika knihami na rameni. Kráčela jsem po kočičích hlavách v těch nejpohodlnějších a nejvíce pohledy přitahujících botách co mám. Dokážete si z těchto slov představit jak krásně mi bylo?
Více fotek najdete na mém blogu :).