Přemýšlela jsem dlouho, o čem bude můj první článek, ale nakonec jsem tak zahlcená "Vánocemi", že se musím vypsat z nich :)
Začalo to klidně, byla jsem u přítele na samotě, bydlí na statku, klid, příroda, ticho. Je pravda, že tam dokáže být pěkně rušno, ale vychytala to skvěle. Bohužel, jen co jsem "opustila vrátka" velký chaos na mě dopadl. Poslední dobou mám štěstí na Vietnamské děti. Pokaždé, když jedu vlakem. Jsou fakt roztomilé, mají úžasné oči. ož ovšem úžasné není, že jsou hrozně akční. Pořád lozí, chodí mluví křičí... Jsou to všechno krásné projevy života, ale ne v 6 večer, ne po 3 hodinách jízdy, ne po hodinovým čekání na nádraží. Ne ve vagonu plném lidí. Ne když v okolí sedím já. Mám ráda klidnou jízdu. A chápu, proč jsou ve vlaku části pro rodiče s dětmi. A nechápu, proč je nikdo nevyužívá.
Když jsem dojela vyčerpaná domů, čekala na mě další zpráva. Zítra přijedou děcka! Pecka! Další děti, tentokrát mých sestřenek, když je každý o samotě, fajn. Ale dohromady... no možná to znáte, brácha čtípne ségru, ségra bráchu, začnou se postrkovat, skončí to pláčem. Každou hodinu jednou. A s mamkou jsem se zvládla už dvakrát pohádat.
Abych se přiznala, jela jsem si na svátky domů odpočinout. Žiju v chaousu a blázinci estetického diskurzu, nerozumím, snažím se chápat, padám a vstávám, pořádám festival a spánek je luxus. V příštích dnech mě čeká příprava na zkouškové šílení a ani nevím, jak napíšu seminárku do filosofie.
Sním o Vánocích. Na ulicích je sníh, lampy svítí. Jsem s mými nejdražšími, posloucháme příjemnou muziku. Večeříme. V televizi dávaj hezký pohádky, ne ty nový, co jsou prostě moc nový a málo pohádkový. Všude jsou květiny, všechno voní a je to jako v Říši snů od Remarqua. Lidi se necpou Nikdo se nehádá, nikdo nekřičí a nejsou žádné povinnosti, jako když mi bylo 5. (Ale ne, když jsem brečela a zvracela... ale to je zase jiný příběh.)
Jak si ideální Vánoce předtavujte vy?