Blondýna s modrýma očima se rozhodla, že světu otevře svou zmatenou hlavu. Něco mezi osobní zpovědí a tragikomedií na pokračování...
Budu se zde zpovídat. Tak nějak tajemně a někdy taky dost otevřeně. Nechci si hrát na Carrie Bradshaw nebo Báru Nesvadbovou. Jsem, jaká jsem. Někdy docela usměvavá a vtipná jindy hysterická a patetická. Ale známe to přece všechny – občas je člověk prostě trapný.
Mé kamarádky při poslechu mých historek se shodly, že jednoho dne musím napsat knihu. Takovou, kterou pak koupíte k patnáctým narozeninám své dceři (no, možná už k desátým) a řeknete jí: „Broučku, chlapi se občas chovají jako idioti, měla bys na to být připravená.“ Teď možná trochu přeháním, ale věřím tomu, že pokud bych opravdu někdy sesbírala všechny ty historky ze svého okolí, byl by to bestseller.
Nicméně, na tohle vše teprve přijde ta pravá doba. Teď se však pomocí Vás, milé čtenářky i čtenáři, a mých „hlubokých“ myšlenek, které zde budu dávat, pokusím najíst smysl života, minimálně toho svého. Budu se obracet do minulosti, ale mrknu občas i do budoucnosti, o ní to totiž všechno je. Ta na mne přece čeká a je tak zatraceně nejistá…
Asi bych se měla představit, ale tím už bych zničila to tajemství, toho kdo jsem a nejsem. A proto budu Slečnou Pumpkinovou. Jak mi kdysi někdo řekl, dýně jsou prý hrozně temné. A že i já jsem jako dýně. Jako ten temný nádech krásného dne.