Eliška Bučková, Česká Miss roku 2008, modelka, zpěvačka a také bojovnice, které se podařilo vyhrát boj s anorexií. V rozhovoru se nám svěřila jaký byl boj s anorexií. Proč si myslí, že právě ona trpěla poruchou příjmu potravy, kdo jí pomohl s uzdravením.
Kdo je Eliška Bučková?
Teď mohu říci, že jsem našla samu sebe. Jsem holka, která miluje svou práci. Samozřejmě mám ráda modeling, takže si občas odskočím na molo, nebo jako modelka při fotoshootingu, ale už to dělám jen pro radost, není to pro mě prioritní. Jsem holka, která touží vést šťastný a spokojený život, založit rodinu, mít stabilní zázemí a do toho dělat svou práci, aby se seberealizovala.
Tři věci, které Tě charakterizují?
Výbušnost, sociální cítění a emoce.
Na co jsi ve svém životě nejvíce pyšná?
Asi na to, že i když jsem byla v 18ti letech hozena do tohoto mediálního rybníčku, tak jsem to, podle mě, ustála docela dobře. Nestřídala jsem partnery, neskončila jsem s žádnou závislostí na drogách, alkoholu nebo penězích. A hlavně jsem se od 18ti let živila sama a nikdy jsem nikoho nepotřebovala.
Sny, které jsi měla a splnily se, co děláš pro jejich splnění?
Vždy jsem byla ráda středem pozornosti a ráda jsem vyčnívala, a to se mi, myslím, podařilo. Také jsem chtěla být soběstačná, to se mi také podařilo. A také najít samu sebe, a být sama se sebou spokojená, protože já jsem byla takový typ, že jsem byla věčně nespokojená. Všechno bylo buď málo nebo špatně, a když jsem dosáhla něčeho, co jsem si dala jako cíl, tak jsem vždy našla něco, co se mi na tom nelíbilo, taková ta věčná nespokojenost. A právě najít samu sebe, mít se ráda právě takovou jaká jsem, své tělo, tak to si myslím, že se mi podařilo.
Proč si myslíš, že jsi trpěla anorexií? Myslíš si, že velký podíl na tom má modeling, showbyznys, média apod.?
Myslím si, že u mě ten spouštěč anorexie byla česká média a potažmo ten modelingový život, proto jsem z něj odešla, ne proto, že bych ho odsuzovala nebo neměla ráda, ale protože mi to nedělalo dobře. Nechtěla jsem se srovnávat s ostatními a opravdu jsem hledala rovnováhu. A věděla jsem, že čím víc budu v modelingovém prostředí, tím to pro mě bude těžší a těžší. Asi proto si teď dělám modeling jen pro radost a těším se na každou akci, kterou si vyberu. A proč jsem si tím prošla? Možná proto, abych mohla pomoct dalším lidem, kteří mají problém právě s touto poruchou.
Jak dlouho jsi trpěla anorexií, a kdy sis uvědomila, že něco vážně není v pořádku?
Anorexií jsem trpěla asi 2 a půl roku. To, že není něco v pořádku jsem si uvědomila po rozchodu, tehdy s Vaškem Noidem, kdy jsem byla úplně na dně jak psychicky tak fyzicky, měla jsem 49 kg, neměla jsem sílu vůbec na nic. Odjela jsem na Moravu, i když mi tam všichni říkali, že mi pomůžou, ať se dám do kupy, tak člověk to od té rodiny moc nebere, prostě jim to nevěříte. Ale poté jsem potkala nového partnera a jeho rodina mi trošku otevřela oči. Žena to tak má, chce se líbit partnerovi a on na to jde strašně chytře, protože ví, že když jí bude říkat: „Přiber“ „Najez se“. Tak to u ní nebude nefungovat, ale on to vzal úplně jinak, vzal to přes svoji maminku a sestru, které mi říkaly: „No, Kuba měl rád vždy holky, které jsou krev a mlíko“ „On měl tu bývalku, která byla krev a mlíko, ona potom zhubla a on se s ní pak rozešel“. Což byla pro mě obrovská motivace, protože jsem si začala říkat, že ho teda fyzicky nepřitahuji, miloval mě po té psychické stránce, a protože mu tolik záleželo na tom, abych byla zdravá, tak to vzal touto rozumnou a chytrou cestou. A díky tomu mě z toho dostal.
Jak jsi se léčila, docházela jsi někam na terapie? Myslíš si, že se z toho člověk dokáže dostat sám, nebo že je potřeba odborná pomoc?
No úplně sám se z toho člověk nedokáže dostat, musí mít buď motivaci, ať už nového partnera, kamarády nebo práci, které ho budou motivovat natolik, že si přizná chybu a bude se sám chtít změnit, nebo potom ta odborná pomoc. Já jsem měla naštěstí tehdy toho partnera, který mě vlastně tím, že zvolil chytrou cestu, z té nemoci dostal a ještě mě seznámil s trenéry a s lidmi, kteří o mém problému věděli, ale nikdy mi to neřekli a nedali to nějak najevo. Přistupovali ke mně úplně normálně, pozitivně a velmi mě motivovali. Já jsem lev, jsem bojovnice, takže pro mě byla motivace, že to všem ukážu, a že to dokážu.
Jaké byly začátky, když ses z anorexie dostávala?
Začala jsem docházet k trenérovi a k jeho manželce, která byla výživová poradkyně a trenérka. Začala jsem s nimi cvičit a oni mi vysvětlili, jak to všechno funguje. Že když si počítám kalorie, je to úplně k ničemu, protože třeba tabulka čokolády má 300 kalorií, stejně jako steak a rýže, ale když si dám čokoládu, tak z ní budu mít jen tuk a celulitidu, ale když si dám ten steak, tak se mi budou tvořit svaly a budu mít krásnou postavu a nikde potom nepřiberu. To byly takové věci, nad kterými jsem předtím vůbec nepřemýšlela. Takže jsem začala chodit na cvičení, začalo mě to hrozně bavit a hlavně jsem viděla výsledky. Já jsem se do toho opravdu obula, skočila jsem do toho po hlavě.
Nebylo to tak, že když by mi někdo řekl: "jsi anorektička, začni jíst", tak že bych si objednala trojitou pizzu, to tak vůbec není. Začala jsem jíst, ale jedla jsem plnohodnotné jídlo.
Nejhorší na tom je ta psychika, že se musím smířit s tím, že nemám velikost 34, ale 36, přitom 36 je také malá velikost, ale zkousnout, že do starých věcí se už nevejdu, tak to bylo těžší. Ale zrovna dnes mám na sobě velikost 38, a vůbec mi to nevadí.
Máš strach, že by se anorexie mohla vrátit, nebo je to pro tebe uzavřené téma?
Myslím si, že by se mohla vrátit v okamžiku, kdybych měla modeling jako zdroj obživy, a kdyby to byla má hlavní práce. To okolí, cestování do zahraničí, tak to si myslím, že by na mě mohlo mít podobný vliv, asi bych už nedovolila, aby to zašlo do takových extrémů, ale asi nejsem o sobě tak přesvědčená, že bych to ustála. Ačkoliv se propagují plus size modelky, tak ty trendy a nároky od agentur jsou pořád stejné. Ale tím, že jsem modeling eliminovala, tak si myslím, že to už u mě nehrozí.
Co bys poradila lidem, kteří anorexií trpí?
Je to těžké, protože většina lidí, kteří trpí anorexií, nevědí že anorexií trpí, nebo si to spíše nechtějí přiznat. A člověk má na půl vyhráno, když si přizná, že má problém a chce s tím něco dělat. Ale je důležité si uvědomit, že ty následky jsou fatální, je to vlastně hon, za tím mít svou vysněnou postavu, která se ve skutečnosti líbí jen tomu člověku, protože se na sebe dívá „anorektickýma“ očima, nikomu jinému se to nelíbí, maximálně některým lidem v agenturách. Jste chodící kostra, nebudete moct mít nikdy děti a vlastně nemáte energii vůbec na nic a podle mě většinou takové ženy zůstanou samy, protože ten chlap to neustojí, to jsou neustálé změny nálad, hlídání se co s ním co nesním, to žádného chlapa nebaví.
Teď vypadáš spokojeně, vyhovuje ti klid na Katlově oproti uspěchané Praze? Nebo ti naopak Praha chybí?
Na začátku jsem vyhledávala ten klid, protože to byl takový příjemný extrém. Tím, že jsem jezdila s partnerem na expedice, kde není signál, nic, tak je to příjemná regenerace. Člověk úplně vypustí, a je to lék vlastně na všechno. Na začátku, když jsem byla na Katlově, tak mě bavilo, že vařím, peču, dělám si zahrádku, ale pak mi Praha začala chybět. Takže teď je to tak, že jsem více v Praze než na Katlově, když mám volno tak si jedu na Katlov odpočinout, a jsem za to hrozně ráda. Ale teď mám novou práci, kde jsem spokojená a jsem ráda mezi lidmi. Praha mi hrozně přirostla k srdci, protože tu mám kamarádky, přátelé, práci ale je super mít místo, jako je Katlov, kam si jedu odpočinout, kde se nemusím líčit, vezmu si na sebe tepláky, holinky a jsem spokojená.
Jaká byla Tvá první expedice, kterou jsi zažila? Jak si to zvládala? Je to pro tebe s každou expedicí lehčí? Co ti nejvíce chybí?
První expedice byla do Amazonie, kde jsme tehdy i fotili, takže to byla pracovní expedice, ale podmínky tam byly stejné. Člověk splyne úplně s přírodou a zjistí, že spoustu věcí vůbec nepotřebuje. Musím říct, že jsem tam hodně zpokorněla, člověk musí respektovat přírodu, aby se mu nic nestalo.
Jestli je to pro mě lehčí a lehčí, řekla bych že ne, protože můj partner se rozhodl, že bude posouvat mé hranice, a tak je každá expedice těžší. Ta poslední, kdy jsme byli v Mongolsku, byla extrém. Celý den jsme jezdili na koních takže člověka bolí všechno. Dojdete na místo kde je 26 stupňů, takže si během dne na koni spálíte obličej, postavíte si stan a ráno se vzbudíte do -10°C a po kolena ve sněhu. Já zimu nedávám, jsem hrozně zimomřivý člověk, takže jsem tam z těch 12 dnů asi 6 probrečela. Ale ve finále jsem šťastná, že jsem tu expedici zažila. Nechala jsem si v Mongolsku u našich známých půlku oblečení, že se tam určitě ještě vrátíme.
Poznala jsi na expedicích samu sebe?
Určitě, už na té první. A tam jsem se rozhodla co chci a co nechci, a jaké mám priority.
Kde se vidíš za 10 let?
To je strašně vtipná otázka, protože nedávno jsem se pobavila, když jsem v 18ti letech vyhrála Českou Miss, a redaktoři mi dávali otázku, kde se vidím za 5 let, a já jsem v 18ti letech řekla, za 5 let to už budu vdaná, budu mít aspoň 2 děti a budu si žít ten šťastný rodinný život. A kde se vidím za 10 let? Tak to si myslím, že bych už mohla být vdaná a mít ty 2 děti.
Místo, které stojí za to navštívit?
Určitě Amazonie.
Kniha, která stojí za to přečíst?
Já jsem hodně četla právě na těch expedicích. Miluji autora Paula Coelha, který má sérii motivačních knížek. Poutník a Alchymista, to jsou knížky, které bych mohla číst pořád dokola.
Film, který stojí za to vidět?
Zrovna včera jsem s partnerem viděla životopisný film o fotbalistovi Pelém. A musím říct, že už mě dlouho žádný film takhle nenadchnul. Úžasné zpracování a velmi silný příběh.
Oblíbené roční období?
Léto, jednoznačně.
Co by si chtěla říci na závěr?
Přála bych všem, aby se měli rádi, protože je potřeba si uvědomit, že naše tělo je dar, každý jsme originál a jsme originál z nějakého důvodu. A není to tom mít super dokonalou postavu, dokonalé míry ale je to o tom cítit se dobře.