Uvažovala jsem nad muži, vztahy a literaturou a při pohledu na mou oblíbenou knihu Evžen Oněgin se v mé hlavě zrodilo těchto několik řádků...ach ti muži...
Já píši vám - co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Známe to všechny a ta z vás, co tvrdí, že ne, buď lže anebo je tou nejšťastnější osobou na světě. Ti divní motýlci, o kterých už bylo napsáno knih a písní, kteří jsou tak… jednoduše řečeno na nic. A pak když se konečně odhodláte, tzv. odhalíte své city, jde to do kytek. Představte si tu odvahu, kdyby Taťána opravdu žila a onen dopis odeslala. Ta hrůza! Co se teď stane nebo nestane. Ty nervy.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář a hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci...
Vždy když si čtu tyto řádky, říkám si, že buď se doba a prožívání lásky vůbec nemění anebo byl Puškin, jak ráda používám, emočně na úplně jiném levelu. Je to přesné. Nepřiznám ti, že jsem zamilovaná, ale zajistím si, abychom se mohli vidět, nejlépe každý den. Každou tu vteřinu, kterou spolu budeme, využiji k tomu, abychom spolu mohli mluvit… Je to jako časy na základce a na gymplu, když si konečně zjistíte rozvrh toho svého drahého a NÁHODOU se s ním potkáte každé úterý o velké přestávce, ve čtvrtek na zastávce a v sobotu v klubu. Je to vlastně hrozně smutné, když se na to podíváme zpětně. Dnes když tyhle snaživky vidím, je mi do smíchu, ale prošly jsme si tím všechny.
I končím! Hrůzno mi číst psaní…
Já studem, strachy umírám…
Však vím, že vaše čest mě chrání,
a směle svěřuji se vám…“
Ta odevzdanost, ta důvěra. Přesně si pamatuji ty ponižující okamžiky, když někdo to vaše romantické psaníčko vytáhl na veřejnost a ony dětské city, které jsme důvěrně svěřili papíru a panu Božskému, jsou veřejně propírány. Ta potupa. V tomhle měla Taťána výhodu. Sice celý ten rozhovor, který s Evženem absolvuje, byl docela psycho, nicméně žádného veřejného ponížení se jí nedostálo.
Když si však vzpomenu na Evženovu reakci, mám pocit, že se mluví o muži 21. století. „Víš, ty jsi pro mne moc dobrá, já bych tě jenom brzdil, ale měla bys vědět, že kdybych někoho chtěl, byla bys to ty, ale teď si užívám svobodu a nikoho nechci.“ Jste teď zmateni, jestli parafrázuji Evžena anebo nějakého z vašich ex? Já vlastně také.