24.4.2017 | GetTheLouk

Kamufláž

Czick on the Road: Když se z noční můry stane sen – jak jsem se rozhodla procestovat svět

20.11.2018

Foto: Czick on the Road / Kaňon Colca - Peru
Horké červnové odpoledne v kanceláři, ještě dvě hoďky a můžu to v práci zabalit. Večer jdeme s Mariem na večeři, protože zítra odlétá na dlouhé tři měsíce na stáž do Chicaga. Telefon. Trochu znervózním, sestra mi na slovinské číslo nikdy nevolá. Už po hlase poznám, že něco není v pořádku. Otec měl v práci nehodu, nevypadá to dobře. Večer volá znovu, místo pohodového letního víkendu a divokého pití s přáteli při sledování Eurovize mě čeká cesta domů a zařizování pohřbu... Na tu party stejně půjdu, není nic lepšího než utopit smutek ve sklenici whisky.

BLOG: www.czickontheroad.cz
IG: @czickontheroad
FB: Czickontheroad 

Červencové sluníčko to do nás pálí na plno, takže je vlastně jedno, jestli jsem ve Slovinsku, nebo v Česku. Strávit prodloužený víkend s rodinou je ovšem super, obzvláště s mým hryzajícím svědomím, že s nimi nemůžu být pořád. Na jednu stranu je to úleva, útěk, v mém životě se moc nezměnilo. Otce jsem stejně viděla jen jednou za půl roku, ale to vědomí, jak se s tím všichni doma perou, prostě jen tak neutiším. Telefon zase zvoní v nečekanou chvíli a pobyt doma se mi o pár dní krátí - Mariovi umřela babička a léto mi zpestří další rodinný pohřeb.

Stojím v první řadě rodinného davu a sleduju, jak se rakev spouští do hrobu. Vedle mě smrkají Mariovi rodiče a sestry a mě do toho začne vibrovat mobil. Prostě trapas... Rychle ho vypnu a až v autě volám zpátky, v hlavě se mi přitom odvíjí nejrůznější scénáře. Těch telefonátů bylo v poslední době až moc. Tomu, co slyším, nemůžu uvěřit. Terezce umřel brácha, mluvila jsem s ním před pár dny. Seděli jsme u nich na terase společně s jeho rodiči a Terezkou a vykládali si anekdoty ze života, o jeho dětech, o volejbale, o tom, jak nám život utíká před očima. Do třetice všeho zlého a už by to stačilo, ne?

...

Foto: Czick on the Road / Huayna Potosí - Bolívie

Rok se obrátil a psal se leden 2016 a já jsem byla totálně ztracená. Během půl roku se mi život obrátil vzhůru nohama. Šla jsem po zasněžených ulicích Lublaně, která byla už dlouhých 5 let mým domovem, a přemýšlela, co sakra dělám se svým životem? Táhlo mi na třicítku a celý můj život jako by ztratil smysl. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že tak špatné to přece není.

Měla jsem skvělou práci, která mě bavila, a vydělávala jsem dost slušná eura. Měla jsem skvělé přátele, takové, o kterých víte, že vás nenechají na holičkách, že se přijdou opít na vaši party, ale i pomoct se stěhováním. Měla jsem skvělou rodinu, se kterou jsem si byla mnohem blíž, než kdykoliv předtím, i když jsem žila 500 km daleko. Byla jsem zdravá, krásná, v kondici a single.

Jo, s Mariem jsme ty změny prostě neutáhli, každý se se svojí ztrátou vypořádal po svém a oceán mezi námi tomu nepomohl. Poslední člověk, který z mého života toho mizerného roku zmizel, byl chlap, o kterém jsem si myslela, že je to ON. Člověk, se kterým jsem plánovala budoucnost, měla skoro jasnou představu, jak bude náš život vypadat. Najednou nebyl náš, ale jen můj život, a já jsem nevěděla, co s ním.

Začala jsem hledat cestu ven z té podivné mizérie, nový plán. Na každý měsíc jsem si naplánovala víkendový výlet někam za hranice. Dobrovolničení na TedX v Londýně, solo trip v Itálii, víkend s partou u moře v Chorvatsku. Hledala jsem inspiraci a cestování se zdálo nejlepším řešením. V mém životě se prostě muselo něco změnit, ty staré zaběhnuté koleje totiž zmizely, ale já jsem stále zůstávala v uvíznutém vlaku. A pak, během toho mlhavého odpoledne v Lublani, přišel další telefonát…

"Terez, nechceš se mnou jet na cestu kolem světa?“ Hrozně se mi ulevilo, žádná další černá kronika, jen nevinná otázka od kamaráda, který se zrovna přestěhoval do Británie a očividně měl dost času plánovat kraviny. Jen jsem se zasmála, kde bych na to asi vzala? Všechny ty víkendové výlety mé úspory hodně poznamenaly, a to že jsem najednou byla na nájem sama, taky nepomáhalo.

Ta myšlenka mi ovšem nešla z hlavy, kdy jindy, než teď? Nemám co ztratit. Nemám děti, dům, chlapa a nic, co by mě vázalo na jedno místo, jen práci. Práci, kterou jsem milovala. Práci, kterou jsem si v cizí zemi vybojovala jako nikdo jiný. Jenže, vážně chci být člověk, který žije svou prací? Z víkendové cestovatelky se pomalu začala vytvářet vize Czick on the road.

Nevím, kdy přesně jsem se rozhodla skočit. Udělat ten odvážný skok do neznáma. No, nebyl to úplně skok, předcházely mu měsíce šetření a bláznivých rozhovorů o tom, kde naši cestu začneme. Přestěhovala jsem se do levnějšího bytu, který jsem sdílela s 2 dalšími lidmi. Bydlet ve 30 se studentama není úplně výhra, ale za těch ušetřených 200 € měsíčně to stálo. Přestala jsem chodit ven, páteční party vystřídaly víkendy v horách, obědová meníčka jsem vyměnila za krabičky s rizotem a místo nakupování jsem začala věci prodávat. Začala jsem přijímat tolik překladů, kolik mi jich poslali a občas dělala i 12 hodin denně. Z nejasného plánu se stávala konkrétní představa celého roku na cestách. Datum byl nakonec určen na leden 2018, jen dva roky později od toho osudového telefonátu.

Foto: Czick on the Road / Mrzla Gora - Slovinsko

Je to 10 měsíců, co jsme přistáli v Limě. Kamaráda z Anglie jsem vyměnila za Primože ze Slovinska, mého Primože, nejlepšího parťáka na cestu, i tu životní. Koupili jsme auto a vesele si v něm brouzdáme silnicemi Jižní Ameriky. Některé jsou lepší a jiné horší. Občas píchneme gumu a občas nám odpadne výfuk, ale většinu času jedem. Bereme stopaře, na začátku jsme jim vůbec nerozuměli a v autě bylo trapné ticho, teď už si slušně pokecáme, třeba o počasí a o tom, co měli k obědu. Vždycky nám za cestu chtějí zaplatit, ale my si od nich peníze nebereme, no necesito, chceme jen dobrou karmu.

Celý svět asi neprocestujeme, pro začátek musí stačit Jižní Amerika, a i tu nezvládneme celou. Jsme pomalí, skákat z místa na místo nás nebaví. Když se nám někde líbí, zůstaneme dýl, třeba i celý měsíc. A do toho pracujeme a píšeme blog. No, já píšu, Primož na slova moc není, on je muž činu. Abyste si nemysleli, ráj na zemi to není. Někdy nás zebe a někdy je nám vedro. Občas máme hlad a jindy nás bolí břicho z toho, jak jsme se přejedli. Míváme i kocovinu, třeba dneska, když jsme se vzbudili po popíjení pisca s naší peruánskou rodinou.

Kromě mé skvělé rodiny v Česku a ve Slovinsku mám teď totiž rodinu i v Peru, Bolívii a Brazílii. Jedna z nejlepších věcí, kterou jsem se při cestování naučila, je, jak úžasní lidé mohou být. Upřímní, hodní, poctiví a přátelští. Moje srdce je plné lásky, když si vzpomenu na všechny ty lidi, kteří nás s otevřenou náručí přivítali ve svém domě, a zároveň jsem neuvěřitelně smutná, protože už je nejspíš nikdy neuvidím. A taky jsem unavená. Čím dál častěji myslím na to, jaké je to sedět doma na gauči a nemuset přemýšlet o tom, kde budeme zítra spát a kolik hodin v autě nás dělí od další destinace. Možná je načase začít hledat zpáteční letenku?

Vše o našem dobrodružství, navštívených zemích, zábavných příhodách a zajímavých místech Jižní Ameriky si můžete přečíst na www.czickontheroad.cz

Fotografie těch nejkrásnější míst tohoto pozoruhodného kontinentu jsou na mém Instagramu.

A fotky, příběhy a videa ze zákulisí cesty najdete na Facebooku.

Komentáře

Žádné komentáře, buďte první, kdo okomentuje tento článek.

Pro přidání odpovědi se musíte přihlásit či registrovat. Zaregistrovat se

KURÝR 6 - "HOGGY" PETR LEXA

AVON S PETROU LOVELY HAIR, LÍČENÍ ČTENÁŘKY ADÉLKY

PROMĚNA S TERRY MAKEUP TUTORIALS

KURÝR 1 - SHOPAHOLIC NICOL

CHUTNÁ TO? KAČÍ - MY COOKING DIARY A JEJÍ NEJLEPŠÍ KUŘECÍ KŘÍDLA

ANNA SULC - PROMĚŇ MĚ!

Největší inspirace pro krásné bydlení Vše pro vaše útulné bydlení :-)

Moderní portál o bydlení, největší inspirace pro interiéry a exteriéry.