Když jsem se před více jak dvěma roky stala vegankou, netušila jsem, co se vlastně bude dít. Pokládala jsem si spoustu otázek (Začnu nosit batikované sukně? Naučím se hrát meditační melodie na flétnu? Narostou mi dredy?) a bilancovala nad svým dosavadním životem, jelikož jsem si byla jistá, že asi tak do týdne umřu hlady. Avšak nic z toho se nestalo. Týden jsem přežila a pak se teprve začaly dít věci.
Začala jsem googlit. Jeden veganský blog střídal druhý, fotky úžasných jídel nebraly konce, recepty se zdály jednoduché a jejich autoři vůbec nevypadali jako potetovaní týpci z čajovny. Naopak, vypadali úplně normálně. A tak jsem si řekla, že sice chleba s hořčicí miluju, ale že taky zkusím uvařit něco pořádného. S odhodláním, které by se dalo přirovnat snad jen k tomu, které měli Neil Armstrong nebo Kryštof Kolumbus, jsem vstoupila do kuchyně. Začala jsem hledat cokoli, co by neobsahovalo maso, mléko, vejce nebo růžičkovou kapustu (fuj). Nakonec jsem sebrala mouku, cukr, banán, pár dalších věcí, všechny je smíchala a upekla svoje první veganské muffiny.
Když vychladly, třikrát jsem se pokřižovala a odvážila se je ochutnat. Byly výborné. Byla jsem na sebe tak pyšná, že jsem je vzala, vyfotila a dala na Instagram. A tak to celé začalo.
Dlouho jsem odolávala narážkám na to, že bych si měla založit blog. Já, která bych měla být nominovaná spíš na Antisociála roku. Já, která si nerada povídám a v trapném tichu se přímo vyžívám. Já, která se směju jen vlastním vtipům. Já, která nerada píšu. Jenže pak mě něco napadlo. Co když je tam venku nějaká zoufalá veganka, která už týden jí jenom chleba s hořčicí? Co když se právě v tuhle chvíli někdo rozhoduje, jestli veganství zkusit nebo ne? Co když má někdo prostě jen chuť na večeři bez masa? Potom by přece mělo cenu se překonat. A tak jsem do toho šla. Samozřejmě si nemyslím, že by byl můj blog tak super, že by někomu změnil život. Ale jedno je jisté: zatím změnil život mně.
No, a aby měl tenhle článek nějakou pořádnou pointu, musí samozřejmě obsahovat recept. Tyhle vanilkovo-čokoládové cake pops zvládne opravdu každý a přitom udělají velkou parádu, třeba na halloweenské pááárty.
Na 10 kusů budeme potřebovat:
1 a 1/2 hrnku polohrubé mouky
1/3 hrnku cukru
1 vanilkový cukr
1 lžička prášku do pečiva
1 lžička jedlé sody špetka soli
3/4 hrnku rostlinného mléka
1/3 hrnku oleje
3 lžíce vegan margarínu
2 lžíce moučkového cukru
1/2 tabulky vegan čokolády na vaření
cukrové sypání
lízátkové tyčky
1. Nejprve si připravíme těsto. Mouku, cukr, prášek do pečiva, sodu a sůl nasypeme do mísy, uděláme důlek a postupně zapracujeme směs mléka a oleje. Mícháme tak dlouho, dokud nezmizí všechny hrudky.
2. Nalijeme do pečlivě vymazané formy na koláč nebo na muffiny a dáme péct do předem předehřáté trouby na 180 stupňů. Průběžně kontrolujeme špejlí, ale přibližně po 15-20 minutách by mělo být hotovo. Hotový korpus necháme vychladnout na mřížce.
3. Vidličkou ho pak rozdrobíme na co nejmenší kousky. 2 lžíce margarínu vyšleháme se 2 lžícemi moučkového cukru a vše smícháme tak, aby nám vznikla kompaktní hrouda čehosi. Tu šoupneme do lednice a připravíme si čokoládovou polevu.
4. Čokoládu roztopíme ve vodní lázni se lžící margarínu a stáhneme teplotu na minimum tak, aby nám poleva nezačala tuhnout.
5. Z připravené korpusové hmoty pak vytvarujeme kuličky, které napíchneme na lízátkové tyčky (prodává např. DM), potřeme čokopolevou a posypeme čím libo. Vyskládáme ideálně na pečicí papír a necháme ztuhnout v lednici.