24.4.2017 | GetTheLouk

Kamufláž

Když je člověk kreativní, má pak největší šanci něčeho dosáhnout, říká parkourista a youtuber Tary

8.3.2018

Tary, nebo-li Taras Povoroznyk, je průkopník parkouru na české scéně, ale také novopečený autor knihy o sobě a parkouru, úspěšný podnikatel a autor značky parkourového oblečení. Krom toho je ale také velice úspěšným youtuberem! Na svém kanále má úžasných 500 tisíc odběratelů a slušné číslo zdobí i jeho Instagram. Sleduje ho přes 160 tisíc fanoušků a rozhodně mezi nimi nejsou jen fanoušci parkouru. Kromě tutoriálů, challengů nebo reakcí točí také zábavné skeče a různá bláznivá videa. Jsou energická, ztřeštěná a nechybí jim humor. Chrlí nápady na nová videa, hledá cesty, jak je neustále vylepšovat a co na YouTube scéně chybí.

Ahoj Tary, ty jsi veřejně známý nejen jako vášnivý parkourista, ale také jako úspěšný youtuber, jsi členem akrobatické skupiny Urban Sense a s ní ses zúčastnil soutěže Česko-Slovensko Má Talent 2012. Proč právě parkour? Jak ses k němu dostal? 
Ahoj ahoj, na tuhle otázku vždycky odpovídám stejně – prostě to tak je. Od malička jsem koukal na akční filmy s Jackie Chanem a ninjama. Dělali přemety a efektní skoky a já chtěl tohle vždycky umět. V dětství na Ukrajině, kde jsem bydlel do devíti let, jsme takhle s kamarády různě skákali přes potoky, ze stromu na strom a tak se rozvíjel můj pohybový potenciál. Pak v Česku, asi kolem patnácti, jsem se dostal k filmu Okrsek 13, kde hlavní hrdina, zakladatel parkouru David Belle ukazuje, jak vypadá parkour v městským prostředí, ale ani jednou v tom filmu není řečeno slovo parkour. Takže jsem zhruba půl roku napodoboval skoky z filmu a vtipný bylo, že jsem nevěděl, že dělám parkour. Pak jsem potkal kamaráda Kubu a on se mě zeptal, jestli dělám parkour. Co to je? ptal jsem se a on, ať si to zadám na YouTube. V tu chvíli začalo moje obrovský šílenství po učení všemožných technik parkouru. Pak už jsem se na vlastní pěst vzdělával na YouTube a díval se, jak skáčou lidi v zahraničí. Ale žádný tutoriály, žádný návody ani trenér, jen sám na vlastní pěst metodou pokusu omylu.
Foto: Tary

A co to pro tebe znamená být parkouristou?  A proč bys ho doporučil i druhým a také třeba dětem?
To je pro mě být člověkem, který chce rozvíjet svoje pohybové nadání a pracovat se svým tělem, protože naše tělo je uzpůsobené k pohybu už od pravěku. Parkour je podle mě dobrý pro každého a je jedno, jestli je vám šest nebo padesát. Jde o to se prostě hýbat. Začít od malých krůčků, naučit se základní akrobacii a mít fyzičku. Parkou je vlastně spojen z různých druhů sportů. Není to jenom o těžkých saltech ve velké výšce. Je to i běhání v přírodě. Lidi si často neuvědomují, že to je jakýkoliv pohybový rozvoj a rozvíjí člověka i po psychické stránce. Když v parkouru tisíckrát překonáváte různé druhy strachu, pak i v obyčejném životě umíte lépe bojovat s nástrahami života a překážkami.

Foto: Tary

Parkour asi není právě nejbezpečnější koníček. Musel jsi na začátku překonávat strach? A jak se s ním vyrovnáváš teď?
Na to se mě často ptají i rodiče na workshopech. Pokud je člověk do jisté míry bez pudu sebezáchovy, tak bude mít problémy a úrazy v jakémkoliv sportu. Protože se o sebe nebojí. Ale člověku, který reálně uvažuje, jestli je skok bezpečný, se úrazy nedějí a pokud ano, pak jen proto, že nedával při skákání pozor. Já nejčastěji padám u věcí, který už mám naskákaný a umím je dlouho. Nikdy to není u něčeho nového, protože tam je člověk stoprocentně soustředěný na to, co dělá. Lidské tělo není tak dokonalé, aby odvedlo vždy stoprocentní práci. A s tím v parkouru hodně bojuju, při každým skoku se parkourista musí maximálně soustředit, aby se mu nic nestalo. Ano, není to nejbezpečnější koníček, ale také ne nejnebezpečnější! Každý musí překonávat strach, pokud nemá strach, je to špatně a znamená to, že je člověk nemocný. Se strachem se bojuje pořád stejně, ovšem po deseti letech zkušeností a tréninku už člověk ví, na co má a na co ne. Přirozený pud sebezáchovy je obrovsky silný a teď už se do takových věcí, které mi tělo nedovoluje, nepouštím. Když jsem byl mladší, neměl jsem s tím problém, ale teď, když mi je dvacet pět, jsem se o sebe začal trochu bát. Čím je člověk mladší, tím se o sebe méně bojí. A postupem času je těžší a těžší strach překonávat.

Kdo tě v parkouru inspiruje? Máš někoho, kdo tě učí, nebo sleduješ videa na internetu ze zahraničí?
Inspiruje mě několik zahraničních parkouristů. Hlavně ze začátku to byl Francouz David Belle, dnes mu je nějakých 45 let a pořád trénuje. Pak Angličan Daniel Ilabaca. Jeho pohyb je tak čist a vyladěný, že to vypadá, jako by mezi překážkama tančil. Nikdo mě neučí, nemám trenéra, parkour je mladá disciplína. Trenérem jsem vlastně já sám a předávám zkušenosti na táborech, workshopech mladým začínajícím parkouristům. Všichni, kdo jsme začínali s parkourem před 10 lety, jsme se učili sami právě díky internetu ze zahraničí. Pořád je co se učit, přibývají nové triky, pohyby, variace i z jiných sportů, třeba z breakdance nebo capoeiry. Parkouristi nejvíc koukají na styl a kreativitu, aby to bylo pěkný a nový. Když je člověk kreativní, má pak největší šanci něčeho dosáhnout.


Tvoje vášeň pro parkour tě určitě stála i nějaké zranění. Jaké? A jaký byl návrat zpátky?
Všechny zranění, které jsem měl, byly oprávněně. A kdybych dával větší pozor, tak se stát nemusely. Můj největší úraz se mi stal na zahradní trampolíně. Skákal jsem dvojitý front flip, přetočil jsem ho a místo na nohy jsem dopadl na obličej a nepříjemně si podvrtnul krční páteř. Měl jsem s tím velký problémy asi rok a půl a nemohl jsem moc skákat vruty, protože mě hned bolela krční páteř. Teď ještě po osmi letech od úrazu, když hodně trénuju rotace, mě to bolí. A ještě jeden úraz – to byla naražená páteř a kostrč. Skákal jsem snožmo z jedné zdi na druhou, asi dva a půl metru nad zemí, pod tím byl beton a já se špatně odrazil. Podklouzla mi pata pravé nohy a spadl jsem přímo na zadek na tvrdej beton, neskutečná bolest, naražená páteř a dva měsíce jsem vůbec nemohl sportovat, protože jsem si ještě natrhl vaz v podpaží. Mám to i natočené ve svém videu Reakce na mé parkour faily číslo 3. Takže můžete mrknout. Když se pak vracíte a dlouho netrénujete, tak pak musíte zase na pět dní přestat, protože vás bolí celé tělo. Parkour je hodně náročný sport, ale stojí to za to!

Jaký nejodvážnější nebo nejbláznivější kousek se ti podařil? :-)
Řekl bych, že to je každý kousek v mých videích Parkour mýma očima. Skáču se sportovní kamerkou v zubech a natáčím z mého úhlu pohledu parkouristy. Všechny skoky, které jsme tam s klukama natáčeli, jsou srdcovka. Takže koukněte na to. Největší radost jsem měl z dvojitého salta bokem, double side flip, kdy jsem dopadl na nohy na trávu.


Od parkouru k YouTube – co tě vedlo k tomu natáčet svoje vlastní videa?
Kanál jsem si na YT založil v roce 2009, protože mi to řekli kamarádi. Vůbec jsem nechápal, na co je to dobrý. A v roce 2011 jsem začal aktivně natáčet každý týden jedno parkourový video, hlavně návody pro začátečníky, protože hodně lidí mi psalo hlavně na FB, jestli bych jim poradil s tím a tím saltem. Díky tomu jsem v roce 2013 získal asi 20 tisíc odběratelů. Můj kamarád Šimon v tu dobu natáčel dost aktivně a měl nějakých 300 tisíc odběratelů. Ptal jsem se ho na názor, co kdybych se stal Youtuberem a točil i něco jinýho? A on, ať to určitě nedělám, že ztratím i ty fanoušky, který jsem měl díky parkouru. Nechal jsem si to rozležet v hlavě a rozhodl se, že to risknu. Začal jsem točit, co lidi víc zajímalo a bavilo a začala mi růst sledovat. Díky sériím Jak přeskakovat ploty, Parkour mýma očima, Reakce na parkour faily moje i mých fanoušků, k tomu další videa s bráchou Jurou a se Stáňou, skeče … a díky tomu, jakej jsem rebel a magor, se mi povedlo vybudovat fanouškovskou základnu o 500 tisíc odběratelích! Chtěl jsem se opravdu stát známým, pomyšlení, že mě lidi znají, mě tak motivovalo k tvorbě, že jsem za tím šel hlava nehlava a musel překonat spoustu negativních komentářů. Díky svému kanálu jsem namotivoval celou Českou republiku k parkouru. Vůbec nechápu, jak se to povedlo, ale jsem rád, že mládež projevila takový zájem o pohyb.

Jaké byly začátky Taryho jako parkouristy?
Suprový, pro mě to bylo nejlepší období, co jsem kdy zažíval, učil jsem se hrozně rychle nový triky, bavilo mě to a přidávali se kamarádi. Byl jsem pro ně motivací a vzorem, ukazoval jsem jim, co nového umím, chodili jsme na tréninky třeba v patnácti dvaceti lidech. Mám na to ty nejlepší vzpomínky.

Foto: Tary

Čelil jsi za to, co děláš a točíš, také kritice? Odrazovalo tě okolí?
Samozřejmě, odrazovali mě spolužáci ve škole i rodiče, že si něco udělám. Klasický příběh, jako má asi každý. Ze začátku byla negativní kritika, i nadávky z parkourový komunity, protože nejsem jediný, kdo to dělá. Moji tvorbu taky někteří nemuseli. No, musel jsem se s tím nějak vypořádat. Hodně mi pomáhala Stáňa, přítelkyně a moc jí za to děkuju.

Jak se vyrovnáváš s negativní kritikou?
Nejdřív hodně hodně špatně, teď si myslím, že nad tím jen mávnu rukou a jdu dál. Myslím si, že kritika bude vždycky, když je člověk úspěšný. Má to klady i zápory a ty zápory si člověk bere k srdci víc. Snažím se lidi co nejvíc pobavit, cokoliv pro ně uspořádat, tábory atd., vždycky ale budou lidí, kteří mi dají sežrat, že všechno dělám jen kvůli penězům. Není to jednoduchý tady něco budovat, ale baví mě to. Ještě jsem se pořádně nenaučil čelit kritice, aby mě negativní reakce nerozhodily. A to je můj další cíl, naučit se to.

Věnuješ se naplno parkouru, jsi také úspěšný youtuber, máš přes 500 tisíc odběratelů svého kanálu, řídíš tři své firmy. Co z toho je ti nejbližší, co tě nejvíc baví?
Parkouru už se naplno nevěnuji, dal jsem přednost podnikání a řízení mých firem, Tary Campů, workshopů a mého e-shopu Enjoy the Movement, kde nabízíme lidem oblečení s motivy parkouru, a teď mi právě vyšla i knížka Tary – příběh parkouristy, to je moje největší dílo, za které jsem nejvíc rád. Nejradši podnikám a vymýšlím nové věci, to mě opravdu naplňuje – tvořit a mít radost z toho, že moje tvorba dělá radost i dalším a něco po sobě zanechat. Baví mě věnovat se také dětem a potkávat se s lidmi. Ale umím si udělat čas na parkourový trénink i při podnikání, ovšem bez natáčení videí. Nejvíc tréninku ale zažívám právě při natáčení mých parkourových videí. Přes zimu je to ovšem katastrofa skákat a nejradši bych se odstěhoval někam, kde zima není. Tělo v zimě nefunguje.

Foto: Tary

Co bys poradil začínajícím youtuberům, ale i všem ostatním, kdo chtějí začít s vlastním projektem, ale mají obavy a pochybnosti?
Obavy a pochybnosti jsem nikdy nebral moc v potaz a vždycky jsem dal na svoji intuici. Dejte na to, co myslíte, že je správný a dělejte to, co chcete. Nevěnujte svůj drahý čas, který vám byl přidělen něčemu, co vás nebaví. Začínajícím youtuberům bych poradil, aby se věnovali něčemu, co na téhle scéně chybí, aby natáčeli to, co na YouTube chybí. Pak budou mít radost, že zaplnili díru na YouTube trhu. Vždycky je nejlepší vytvořit, co ještě není. Tak jsem začal i já – vytvořil jsem parkour obsah, který tu předtím nebyl. Natáčel jsem vtipně a jinak. A díky tomu mám 500 tisíc odběratelů. Samozřejmě je to i tím, že jsem trochu střelenej. Lidi youtubera sledujou i kvůli jeho osobnosti a povaze.

Kdo na YouTube inspiruje tebe?
Já na YouTube inspiraci nemám. Pokud koukám na někoho doma nebo v zahraničí, je to jen proto, abych se dozvěděl, co všechno točí a něco málo si z toho vezmu, ale snažím se točit nový věci, který nikdo nedělá. Klasický videa dělám jen proto, abych zaplnil obsah a dodržel pravidelnost, která je základ, jinak klesá sledovanost.

A koho sleduješ z domácích nebo zahraničních youtuberů, blogerů či na Instagramu?
Sleduju v podstatě celou česko-slovenskou youtubovou scénu. Ty největší jména, lidi co mají kolem milionu odběratelů. Sleduju, jakou mají kvalitu záběru, jak natáčí, zkoumám, kvůli čemu na ně lidi koukají.  A zjišťuju, že to není o videu, ale o tom, kdo na videu je.

Foto: Tary

Co je podle tebe pro úspěšného youtubera nejdůležitější? Poradíš našim čtenářům několik důležitých tipů nebo triků?
Nejdůležitější je podle mě tvořit něco, co tu ještě není, zajímavě. Diváci neudrží dlouho pozornost, takže dlouze nevyprávět, hodně stříhat, mít jednoduchý efekty, nic přeplácaného, změnit úhel záběru, udělat to jinak. Není to o tom, jak máte kvalitní kameru, ale spíš o zvuku. Soustřeďte se na srozumitelnost zvuku a pak samozřejmě obsah. Můžete klidně točit jen na telefon a mít větší úspěch než někdo, kdo točí na kameru za sto tisíc. Dělejte věci jinak, zajímavě sledujte, co na YouTube chybí. Musí vás to ale bavit, nejde to dělat od začátku pro peníze nebo úspěch. Je to náročná cesta. Já točím, jenom když mám aspoň trošku náladu.

Co tě motivuje pokračovat dál v tom, co děláš?
Baví mě rostoucí čísla, spokojené obličeje, když vás potkám na ulici a řeknete mi, že tamto video bylo parádní. Od malička jsem chtěl být známý, snažím se vytrvat a být pro lidi zajímavý a motivací, aby se hýbali, fungovali dobře v životě a věnovali se rozvíjení svého těla.

A co nebo kdo tě inspiruje?
Řekl bych, že moje hlava. Koukám kolem sebe a najednou mě něco napadne, nebo mezi řečí bum a hned si vytáhnu telefon a napíšu si poznámku, co bych chtěl natočit. Mám spoustu nápadů a nevím, kdy je vůbec stihnu realizovat. Nejvíc mě asi motivuje, když se ta myšlenka natočí, sestříhá a vydá. Do té doby je to jenom myšlenka, něco co neexistuje. Nejdůležitější je udělat z myšlenky čin, akci. To mě baví a doufám, že to tak zůstane, pak člověk vidí, že něco dokázal.

Foto: Tary

Právě teď vychází tvoje kniha Tary – příběh parkouristy. Můžeš nám ji představit?
Vyšla 1. března a jde o můj životopis až do současnosti. Vyprávím v ní, jak jsem se dostal k parkouru, jaký to je bydlet na vesnici na Ukrajině, čím vším jsem si v životě musel projít, jsou tam i vtipné historky z dětství, mého života a k tomu spousta fotek. V druhé části je parkourový slovník, historie českého i světového parkouru, jak bojovat se strachem, vyvarovat se úrazům, jak pokračovat v tréninku a pak je tam obrovská příručka, v níž ve čtyřiceti nafocených tutoriálech popisuju krok za krokem nácviky jednotlivých akrobatických technik. Určitě se nebudete nudit a doufám, že se stane bestsellerem, protože jsem si na ní opravdu dal záležet. Na nic dalšího nejsem tak pyšnej jako na tuhle knihu.

Plánuješ také autogramiády k vydání knihy? Kde konkrétně tě fanoušci mohou potkat?
Naplánoval jsem knižní tour autogramiádu, víc se dozvíte na www.albatrosmedia.cz a na mém Facebooku. Autogramiády jsou zdarma, můžete přijít pokecat, uděláme selfíčko, podpisy… Celý březen takhle budu cestovat po republice.

Kde se vidíš za pět nebo deset let? Máš nějaké další plány, nové vize, co bys chtěl realizovat?
Za deset ani pět let se nevidím nikde. :-) Já nerad plánuju takhle do budoucna. Vidím, že fungují tábory, letos máme naplánováno sedmnáct turnusů, každý víkend jezdím po republice a tak chci jezdit třeba ještě minimálně pět let, věnovat se dětem, svým trenérům, který zaškoluju, a chci v parkouru ještě vydržet pět deset let, dělat dál videa, mít na to čas, za nějaký čas se stát tátou, mít svoje dítě a vychovávat ho. Prostě dělat věci, co mě v životě baví. Pořád mám nové nápady a to je moje inspirace.

A plány pro letošní rok?
Určitě objezdit všechny autogramiády, potkat se s fanoušky a chtěl bych točit zase virální videa a další díly svých sérií, podívat se do zahraničí a konečně chci na hory, zalyžovat si, protože na lyžích jsem byl jenom jednou a to ještě se školou.

Blogerky.cz ti děkují za rozhovor a přejí hodně úspěchu. ;-)

Moc děkuju!

Komentáře

Žádné komentáře, buďte první, kdo okomentuje tento článek.

Pro přidání odpovědi se musíte přihlásit či registrovat. Zaregistrovat se

KURÝR 6 - "HOGGY" PETR LEXA

AVON S PETROU LOVELY HAIR, LÍČENÍ ČTENÁŘKY ADÉLKY

PROMĚNA S TERRY MAKEUP TUTORIALS

KURÝR 1 - SHOPAHOLIC NICOL

CHUTNÁ TO? KAČÍ - MY COOKING DIARY A JEJÍ NEJLEPŠÍ KUŘECÍ KŘÍDLA

ANNA SULC - PROMĚŇ MĚ!

Největší inspirace pro krásné bydlení Vše pro vaše útulné bydlení :-)

Moderní portál o bydlení, největší inspirace pro interiéry a exteriéry.