Foto: Excessivemind
Před nedávnem jsem měla možnost okusit kouzlo knih od Zibury. Přesněji půl roku po našem třídenním výletě po Skokovské stezce. A během čtení jsem narazila na mnoho útržků, které mi připomínaly naši cestu. Z toho důvodu mě napadlo, jen tak pro zábavu, srovnat jeho a naše pocity. Jasně, že si můžete říct, že my šli "pouze v Čechách" a "pouze 3 dny". Řeknu vám ale jedno. Některé věci platí pro poutníky stejně. A nebo přímo naopak. Ale vždy jsou víceméně spojeny. Pojďme si tedy ukázat pár perliček z knížky "40 dní pěšky do Jeruzaléma", které mě zaujaly a mohu vám k nim něco říct. A třeba se tomu i se mnou zasmějete. V tu chvíli jsme se ale moc nesmáli.
BLOG: Excessivemind.blogspot.com
IG: @10yo_
"Společně s kamarádem Jirkou jsme podnikali pěší výlety s jediným cílem - úplně se zničit."
Haha. Ne. Já sice občas jen tak odešla na několika kilometrovou procházku, ale Milý a zbytek naší party se ovšem na stezku doslova zvedli od počítače.
"Na zádech mám krosnu, která váží 14 kilo. Víc prostě nést nejde."
Před odjezdem jsme zjistili takový menší zádrhel. Krosna milého má 15 kilo. Důvod jsme nenašli. A už se asi ani nikdy nedozvíme, čím to bylo. Rozhodně mě ale zarazilo, že člověk jde 40 dní se stejnou vahou, co člověk za 3.
Foto: Excessivemind
"Často vůbec nenajdu otevřený obchod: a pokud ano, znamená to, že bych musel vláčit další váhu navíc. S jídlem jsem tak z velké části odkázaný na pohostinnosti místních."
Jasně. Nebo vám na mapě označují sámošku, která tam následně není. Tak se táhnete 5 km do města pro jídlo. Do města, do kterého máte dojít další den po skoro 30 km trase.
seznam "Co si příště vezmu znovu" a "Co si rozhodně brát nebudu"
Víc cukru a piva k snídani. A míň jídla a víc spoléhat na obchody. A stan, který nemá 10 kg. A nerozpadne se mu obal.
Super věc, ty seznamy.
"Moc rád spím na neobyčejných místech. Čím dál víc díky tomu zjišťuji, že si člověk může v bezpečí odpočinou prakticky kdekoli. Stačí najít opuštěnou budovu, husté křoví..."
Kouzlo přírody. Až na to prase, co mi chodilo za hlavou kolem stanu, když jsem se NUTNĚ potřebovala nabalit před zimou (teplej spacák je příště nutnost!). Nebo obecně zvláštní zvuky, kroky kolem stanu... V jakoukoliv noční hodinu...
"Jedním z nejkrásnějších okamžiků cesty je očekávání, co bude za vrcholem kopce. Člověk je podobně jako středověký poutník odkázán jen na to, co vidí na vlastní oči. A v duchu počítá vzdálenost mezi minarety."
Za ním krásný ale neprůchodný pole. Nádherný tajemný les. A další pole. Další les. A další blbý krásný pole.
A uprostřed toho housenka Bob, kterou jsme obrečeli, když Milému spadla do trávy.
Foto: Excessivemind
"Nejlepším způsobem, jak se neztrácet, tak je vůbec nemít mapu."
A nebo se ztratit i s mapou.
"Každý den potkáváte zajímavé lidi, procházíte krásnou krajinou. Ta nejnáročnější část cesty začíná v okamžiku, kdy se vám tohle přestane dít. Musíte jít dál, protože to je jediná věc, kterou máte na práci."
Přišli jsme domů a po umytí jsme se zastavili. "Co budeme dělat?"
Tak moc rychle si zvyknete na chůzi, když je to to jediné, co vás naplňuje.
"Stejně tak nás těší setkání s cizím člověkem, který zrovna dělá totéž co my. Jako by nám připomínalo, že svět není tak děsivě ohromný, jak jsme si mysleli."
Když jsem si zrovna rozřízla nohu o větev, prošel kolem nás páreček. Docela mladí a plní života. Na konci jsme se setkali, že prý šli taky stezku. Ale víc na lehko. Ono si totiž většina lidí tuhle cestu zkracuje. To jen my šli těch 61 kiláků krok po kroku.
"Přijdu k Mrtvému moři, strhám ze sebe oblečení a vrhnu se do vln."
(Pro správný plot twist a úplné pochopení doporučuju přečíst knihu.)
Vláčeli jsme se celý den úmorným vedrem za jediným cílem - jediný rybník širokodaleko, kde bychom se mohli vykoupat.
A v něm sinice, protože bylo blbý vedro.
Takže nic.
Foto: Excessivemind
"Přijdu k někomu do kavárny a objednám si čaj za pět korun. Vybalím tam krosnu a před všemi hosty si ze svých páchnoucích nohou sundavám náplasti."
Tady jsem si jen vzpomněla na ty překvapený obličeje návštěvníků, když jsme došli s krosnami velkými jak kráva ke stolu u restaurace. Že se jdeme najíst.
"Rok byla doba dostatečně dlouhá na to, abych zapomněl na všechny bolesti pouti a vydal se na cestu znovu."
Tento rok se vydáváme na dvojnásobnou cestu na Moravu. Bůhví jak to dopadne.
"Ať už uběhne maraton, dostaví puzzle, nikomu kromě sebe tím neprospěl.Ve skutečnosti je totiž svým příběhem unesen jen on sám."
Nejhorší zjištění vůbec. Kromě pana faráře ve Skocích, kde jsme zakončili cestu, to nikoho nezajímá. Nezbývá vám proto nic jinýho, než o tom psát článek, a nebo knihu.
Šárka - Excessivemind